POZOR

Altruismus jako lidský výmysl?

Hands_of_God_and_Adam

Existuje jen několik málo knižních publikací, kde se s pojmem altruismus můžete setkat. Obvykle bývá definován jako nesobeckost, ba možná i lépe jako dobročinnost. V podstatě je antonymum ke slovu egoismus, tedy nemyslet jen a jen na sebe. S tím nutně souvisí i ochota pomoci druhým i za riziko vlastních ztrát. Vzhledem ke zvířecí  povaze člověka to tak úplně jednoduché není, člověk sám o sobě je od přírody silně egoistický – nelze mu to úplně vyčítat, je to atribut, který mu umožnil přežít v drsném prostředí, někdy se mu říká pud sebezáchovy. Je to taková hnací vnitřní síla, která mu našeptává – buď on, nebo ti druzí. Z tohoto důvodu sociologové vedou diskuzi o  tom, jestli má smysl vůbec o nějakém altruismu uvažovat.

Na druhou stranu jsou tady určité vzorce chování, které úplně opomenout nelze. Například odkud se bere naše solidarita. Je to vlastnost společná nám všem, která nám udržuje jak vnitřní, tak vnější harmonii, poněvadž je člověku přirozené bojovat za dobro. Navíc by pravděpodobně člověk nedokázal dosáhnout nějakého velkého úspěchu, kdyby s ostatními nespolupracoval. Má potřebu být družným a vést komunikaci. Nehledě na jeho psychickou stránku, která se vyvíjí tím správným směrem jedině ve vztahu k druhým. Načež si velmi dobře uvědomuje, že v jednotě je síla, což pro něj znamená větší šanci se prosadit než jako sám voják v poli.

Do jaké míry myslí na ostatní než na sebe, nemá úplně jasno. Nevědomky vždy tak trochu doufá, že z čehokoliv, co dělá, bude mít alespoň nějaký užitek.  Koneckonců, proč by to také dělal? Vždy minimálně věří, že pokud nebude odměněn tady a hned, čeká ho po jeho smrti spása a věčné blaho. Spravedlnosti prostě neujde nikdo. Taková domněnka utěšuje hlavně toho, kdo ochoten dá žebrákovi almužnu nebo zachrání jiný život výměnou za svůj vlastní. Jaký ten má z toho prospěch? Získá si sice slávu a obdiv, ale na jak dlouho? Je to hrdina a  zaslouží si, aby jeho jméno nebylo zapomenuto. I přes to však nelze mluvit o nějakém vlastním požitku, je to pouhá abstrakce. Přesto však někteří lidé své osobní blaho dokážou oželit a to riziko podstoupí. Bez žádného nároku na odměnu.

altruismus

Nicméně, jak moc se chováme altruisticky, záleží pouze jen a jen na nás. Pokud jsme nepodali pomocnou ruku tomu, kdo ji v těžkých okamžicích svého života opravdu potřeboval, nestihne nás žádný morální postih a ani nás nikdo za to nepotrestá. Je tu ovšem něco, co úplně přehlížet nelze, a to jsou výčitky našeho svědomí – morální obraz našeho já, to, jestli jsme takoví, jací chceme být. Pokud sami sebe zklameme, (protože každý z nás intuitivně chápe, že jsme se nezachovali správně), začneme se sebe ptát a hledat rozřešení. Nakonec požádáme o odpuštění. S pocitem viny se žije bídně. Jenže kdo nám nakonec odpustí? Není tohle právě to, co nás lidi, dělá lidmi?  Soucit…

Další od stejného autora

Základní principy humanistické psychoterapie: Cesta k sebeuvědomění

Humanistická psychoterapie neboli také psychoterapie zaměřená na duchovní růst a prožívání člověka vychází z konceptu humanistické …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.