POZOR

Bulimička 7.díl

Čím více jsem byla nešťastná, tím více mne zákeřná nemoc dostávala do svých spárů.

Na konci druháku musím v místě bydliště absolvovat povinnou praxi. Táta mi jí domluvil na stavbě místního sídliště. Do práce jezdím na kole. V plandavých monterkách jsem se cítila dobře, připadalo mi, že zeštíhlují. Na praxi jsem si nebrala žádnou svačinu, bylo naprosto skvělé, celý den nejíst!!!!!……., ale již po poledni osnovuji plán, co si po cestě domů v samošce koupím.:-(….., měla jsem chuť na všechno a už v pondělí za jídlo utratila celé kapesné na týden. Doma jsem hned snědla čtyři krajíce chleba se šunkou, 3 věnečky a zapila to ovocným mlékem. Břicho bylo tak nafouklé, že jsem málem na záchod nedošla. Jen se nad mísou nakloním a vše jde pěkně ven. Pak zase v jídle pokračuji a zvracím, pořád dokola, dokud celý nákup, ze kterého by žila čtyřčlená rodina týden, neprošel 2 x mým hrtanem a 1x místní kanalizací. Přepadne mne pocit viny. To co dělám, není normální a měla bych a tím něco dělat!!!…také si nemohu nevšimnout padajících vlasů, které jsou všude po bytě. Mám depku a je mi zima, lehám si pod deku, abych vše zaspala a dávám si slib, že od zítřka už se to nestane. Začnu jíst zdravě a sportovat…Druhý den na stavbě pozoruji u stavební buňky šrumec lidí a slyším své jméno. „je nám to líto, ale tvojí mámu odvezli asi s mrtvicí do nemocnice“…!!! Nechápavě zírám na stavbyvedoucího a nasedám do auta našeho souseda. V nemocnici zažívám šok, moje 43 letá máma leží poloochrnutá a nevnímající se zdeformovaným skřiveným obličejem na bílém lůžku. Nevím, co mám dělat. Žiju jen s mámou, táta i bratr jsou pryč a domácnost s námi momentálně sdílí mámina o deset let mladší známost. Je mi 16 let a jsem totálně v pr……!!!!! Vůbec netuším, jak vše budu přežívat. Mámin přítel se chvíli snaží mi dělat tátu a vést domácnost. Žijeme vedle sebe a jeden druhého si moc nevšímáme. Je mi nepříjemné být s ním sama. Každý den chodím za mámou do nemocnice, po 14 dnech se probrala z kómatu a začíná se učit mluvit a chodit. Půlku těla má nehybnou. Sestra mámu v podpaždí zahákla na tyče s kolečkama a takto jí vozím po chodbách nemocnice a učíme se chodit. Bratr matku navštívil jednou a osud své mladší sestry se nezajímal. Trvalo 2 měsíce, než jí pustili domů. Bylo to peklo, byla zlá a bez cizí pomoci se neobešla. Přítel s námi ještě chvíli pobyl, poté naší domácnost opustil. Musela jsem se vrátit do školy a máma přes týden pobývala v léčebně, kde se učila žít samostaně s nehybnou půlkou těla. V té době se záchvaty přejídaní hodně znásobily.

S odstupem času vůbec nechápu, jak jsem tu nálož osudu v 16 letech vůbec mohla přežít.

 8. díl zase za týden v rubrice Škola života
VSTUPTE

(Škola života jsou příspěvky čtenářů bez úprav redakce. Pokud máš svůj příběh nebo zkušenost, o kterou se stojí podělit, můžeš se registrovat a napsat nám o tom.)

Další od stejného autora

Bulimička 8.díl

Někdy jsem zvracela i 30x denně, vlasy padaly čím dál víc, kůži jsem měla našedlou …

Napsat komentář