POZOR

Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti

            Jednou z prvních knih, které se na seznamu povinné četby objevují, jsou Staré řecké báje a pověsti jedinečně převyprávěné Eduardem Petiškou. Sborník obsahuje 28 příběhů z řecké mytologie, které jsou podány velmi čtivou formou ne náhodou upomínající na pohádkové příběhy. Nenechme se ale zmást, Staré řecké báje a pověsti v žádném případě nejsou pouze knihou z oblasti literatury pro děti a mládež, ale i zásobárnou alegorických vyprávění a po staletí předávaných osvědčených pravd.

Něco k autorovi

            Když v encyklopediích zapátráte po Eduardu Petiškovi (1924-1987), na první pohled vás překvapí rozmanitost jeho literární práce. Výčet oborů, ve kterých tento pražský rodák působil, by zabral příliš mnoho místa, vedle literatury pro mládež však určitě stojí za zmínku jeho úspěšná dráha překladatele, editora, dramatika, povídkáře i romanopisce. Umělecké nadání a lásku ke knihám dostal Eduard Petiška do vínku od svých rodičů – matka Adeline Winandt, původem Němka, se z lásky k rodině vzdala slibné kariéry operní pěvkyně a později se sama věnovala publikační činnosti, otec František Petiška byl velkým milovníkem knih a postavou, kterou bychom v nadsázce mohli přirovnat k Járovi Cimrmanovi nebo Stoletému staříkovi z knihy Jonase Jonassona, neboť byl často svědkem zásadních historických událostí a dostával se do nečekaných souvislostí s významnými osobnostmi (například seděl v lavici s Jaroslavem Haškem, pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně spolu s Franzem Kafkou). Eduard Petiška tak vyrůstal v dvojjazyčné rodině a po absolvování gymnázia se rozhodl pro studium germanistiky a srovnávací literatury na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se setkal s významnými intelektuálními kapacitami té doby, jako byl Václav Černý nebo Jan Mukařovský. Svá studia pak úspěšně dokončil titulem PhDr.

V padesátých letech bylo Petiškovi kvůli společenským aktivitám zakázáno publikování pro dospělé čtenáře, čímž se však paradoxně odstartovala jeho kariéra lidového vypravěče. Málokdo dnes ví, že je autorem textů k prvním příběhům o krtečkovi, včetně legendárního dílu Jak krtek ke kalhotkám přišel. Nejvýrazněji se však do povědomí čtenářů zapsal svým podáním mytologie, a to nejen té řecké. Podobným způsobem zpracoval i mezopotámské nebo egyptské báje a pověsti, příběhy ze starého Izraele, příběhy tisíce a jedné noci stejně jako české dějiny. Vytvořil na 90 knih, z nichž se řada dočkala reedicí a překladů do desítek světových jazyků.[i]

Staré řecké báje a pověsti – dílo nejslavnější

            Petiškovo nejslavnější dílo spatřilo světlo světa v roce 1958 obohacené působivými ilustracemi Václava Fialy. Během let pak následovalo dalších 15 vydání, zásadní je v tomto ohledu reedice z roku 1964, která vyšla v rozšířené verzi o další báje a pověsti. Obrovský úspěch knihy lze vedle samotného autorova vypravěčského talentu spatřit v archetypálnosti jeho postav, neboť jak Petiška později sám přiznal, některé příběhy jsou psány jako alegorie na tehdejší situaci v Čechách během komunistického režimu.

Kompozice knihy

            Antická mytologie je líčena chronologicky od počátku světa a stvoření prvních lidí přes příběhy nejslavnějších řeckých hrdinů, jako je Orfeus, Héraklés nebo Odysseus i postav z dnešního hlediska méně známých (Gýgés, Bellerofontés nebo například Pentheus). Krátké, několikastránkové příběhy lze číst i na přeskáčku jako samostatná dobrodružství, neboť děj z pravidla neodkazuje k předchozím událostem. Vzhledem k dětskému čtenáři jako cílovému publiku Petiška řadu bájí zmírnil a v některých případech sám vytvořil dobrý konec příběhu. Ve srovnání s pověstmi jiných starověkých národů nespějí bájné řecké dějiny k tragické apokalypse, takže po závěrečném příběhu o Odysseovi by čtenář bez problému očekával další vypravěčskou perlu. V epilogu, který se skrývá v kapitole nazvané „Poslední příběh bez konce“, pak Petiška vytváří nenásilnou paralelu k současnému čtenáři, neboť odkazuje k divadelním zpracováním antických příběhů, které dnešnímu člověku přibližují dávný svět stejně jako jeho báje. Novější vydání Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí (například z let 2006, 2010 a 2013) jsou navíc doplněna o slovníček bohů a hrdinů vystupující v příbězích a jejich výčet je doprovázen zjednodušeným vysvětlením jejich role v antické mytologii.

Obsah

            Převyprávět obsah celé knihy je práce, kterou bychom mohli věrni tématu označit za sisyfovskou. Problém spočívá v izolovanosti jednotlivých bájí, které jsou navíc často vystavěné na podobném narativním schématu. Kapitoly nesou názvy podle daného hrdiny / hrdinů („Prometheus“, „Daidalos a Ikaros“) nebo podle místa či dějového prvku, ke kterému se příběh vztahuje („Trója“, „Založení Théb“). K nejznámějším vyprávěním beze sporu patří úvodní příběh o Prometheovi, který uloupil přísným bohům oheň a přinesl ho lidem v duté holi, o siláku Héraklovi, který vykonal deset nadlidských úkolů a vysvobodil se tak z područí lstivého příbuzného nebo o Odysseovi, který zakusil řadu dobrodružství a utrpení během plavby z dobyté Tróje.

Báje / pověst jako literární žánr

            Mytologická vyprávění o bozích, vzniku světa a člověka bývá zpravidla podáváno formou báje. Pověst nebo báje pak stojí velmi blízko literárnímu útvaru zvanému mýtus, se kterým je v některých přístupech i přímo ztotožňována. Základní funkcí báje je při tom zprostředkovat výklad světa platný v určité kultuře a shrnout dané zkušenosti a paměti. Jejím typickým rysem je univerzálnost výkladu, který nepřipouští jiné nezávislé pojetí světa a odráží střetnutí kultury s neovladatelnými přírodními a společenskými silami.[ii]

Proč knihu (znovu) číst?

             Staré řecké báje a pověsti jsou bezesporu nadčasovou knihou, protože mají potenciál oslovit čtenáře všech generací. Zatímco ti mladší budou hltat dobrodružné příběhy statečných hrdinů vždy spějící k dobrému konci, ti starší můžou ve vyprávění rozpoznat paralely k současnému životu a podobně jako v biblických příbězích se inspirovat pro řešení vlastních problémů. Antická mytologie se navíc často objevuje v denní komunikaci, jako například v jazykových obratech „Achillova pata“ nebo “ Pandořina skříňka“. Při čtení Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí si tak můžete ujasnit nejen význam daných rčení, ale rozšířit své vědomosti i o příběh, který se za nimi skrývá.

A na závěr tip pro ty, kteří nechtějí číst – Staré řecké báje a pověsti se dočkaly řady zdařilých zpracování ve formě audio knih, ať již se jedná o verzi namluvenou Taťjanou Medveckou a Františkem Němcem, nebo zpracování pro Český rozhlas, ve kterém čtou Vilma Cibulková a Jan Šťastný, či o nejnovější podání Vladimíra Brabce z roku 2014.

[i] Věcné informace o autorovi a díle volně zpracovány podle www.wikipedia.cz.
[ii] Definice báje zde vychází z pojetí Štěpána Vlašína, srov. Vlašín, Štěpán, Slovník literární teorie, s. 243.

Četli jste již Staré řecké báje a pověsti? Otestujte si své znalosti řecké mytologie!

Test – řecká mytologie

Další od stejného autora

Červnoví literární oslavenci

Nezahálíme ani v červnu a opět jsme pro Vás připravili oblíbený literární kvíz s červnovými oslavenci, kterých …

2 komentáře

  1. putzimutzi1

    Krásná připomínka dětské knihovny! Ráda si Edu Petišku zase někdy otevřu!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.