POZOR

Fado, hudba s bolavou duší a podmanivým nábojem

Tak jako zmínka o Paříži člověku evokuje nezaměnitelné melodie šansonů, Lisabon by nebyl Lisabonem bez tradičních hospůdek a vináren, které se večer neplní jen hosty, ale také tóny fada. Fado je tradiční hudební styl, typický především pro portugalské hlavní město. Kdo se o Portugalsko trochu zajímá, setkává se s ním každou chvíli. Já jsem ho v reprodukované podobě znala už dlouho, ale toužila jsem ho slyšet naživo. Zašla jsem si ho proto poslechnout do malého rodinného podniku v nejstarší lisabonské čtvrti Alfama – a okamžitě jsem mu podlehla.

Člověku se zdá, jako by se v jeho tónech zhmotňovala další zvláštnost obyvatel téhle malé země na výspě Evropy, která od počátku své existence žije v sepětí s nespoutaným živlem Atlantského oceánu. Tou zvláštností je saudade, pocit, který prý nezná žádný jiný národ na světě a také pro něj v žádném jazyce neexistuje výraz, který by ho plně vystihoval. Saudade je emoce slovy těžko zachytitelná, už v 15. století ji ale portugalský král dom Duarte ve své knize Věrný rádce popsal jako stav duše zmítané mezi smutkem, rozmrzelostí a potěšením, v němž někdy převládá radost, většinou ale stesk. Podle panovníkových slov nás ovládne, když jsme vzdáleni milované osobě nebo místu.

Fado, jehož název znamená osud, je hudba živelná, plná energie a emocí, mezi nimiž zpravidla panuje právě saudade. Zpěvačku či zpěváka obvykle doprovází mistrná hra na klasickou a portugalskou kytaru; z dokonalého souznění lidského hlasu s tóny nástrojů běhá mráz po zádech.

Fado vzniklo v polovině 19. století jako hudba chudých lidí, často žijících na okraji společnosti. Velmi brzy si ale získalo oblibu i v nejvyšších kruzích. Nejprve ho chodili bohatí poslouchat do taveren, kde bylo doma, rychle se z něj ale stala móda a zabydlelo se i ve šlechtických a měšťanských salonech. Bohaté dámy si kupovaly partitury a dojímaly se nad vznešenější verzí fada, často místo kytar doprovázenou hrou na klavír. S nástupem fašistické diktatury po roce 1930 se fado stalo hlavním a režimem podporovaným hudebním proudem v zemi, částečně i proto, že nabízelo romantický obraz portugalského lidu, který je šťastný ve své prostotě, nevzdělanosti a chudobě a netouží po politických ani společenských změnách. Salazarův režim hudbu do značné míry zbavil její bezprostřednosti a improvizované tvořivosti, když podroboval všechny písně předběžné cenzuře. Po karafiátové revoluci v roce 1974 proto na čas upadlo v nemilost a hlavně mladší generace ho považovala za zpátečnické a přežité. Postupně ho ale i mladší Portugalci vzali na milost a v posledních letech zažívá renesanci. Stále žije v tavernách, ze kterých vzešlo, ale také si znovu dobylo i důstojné místo na koncertních pódiích a ve vysílání radiových stanic.

Kromě tradiční podoby se fado objevuje i ve variacích ovlivněných nejrůznějšími styly současné světové hudby. To dokazuje, že je stále živé a jak autory a interprety, tak posluchače nachází i v nejmladší generaci. Plným právem proto bylo v roce 2011 zahrnuto na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Asi nejslavnější a dodnes nejmilovanější fadistkou byla legendární Amália Rodrigues (1920-1999). Písně, které proslavila, se dodnes hrají, ať už v podání samotné božské Amálie nebo některé ze současných hvězd jako například Mariza, Ana Moura, Carminho, Mafalda Arnauth nebo Raquel Tavares. Fadem se nechávají inspirovat také hudební skupiny, mezi kterými v současnosti září třeba Deolinda.

Jako každý hudební styl má fado nadšené a věrné posluchače stejně jako ty, které jeho poslech zrovna dvakrát nenadchne. Je ale tak pestré a má tolik tváří, že dokáže pokaždé znovu překvapit. Připojuji malou ochutnávku. Jestli se vydáte za dalším hudebním dobrodružstvím online, anebo třeba sednete na letadlo a vyrazíte si ho poslechnout přímo do Lisabonu, to už je jen na vás.

 

Další od stejného autora

Sláva parádivým a mlsným jeptiškám!

Než jsem Portugalsko poznala trochu blíž, věděla jsem toho o něm pomálu. Že Portugalci kdysi …