POZOR

Jsou světla, která nevidíme – Výherce Pulitzerovy ceny 2015

 

Jsou světla, která nevidíme (orig. „All the Light We Cannot See“) je román, který na svět přivedl americký spisovatel Anthony Doerr. Kniha byla v originálu vydána v roce 2014 a o rok později vyšla také v češtině. Stala se nositelkou Pulitzerovy ceny pro rok 2015.

Já jsem tuto knihu dostala od sestry a zpětně jsem za tento dárek opravdu vděčná – přečtení se vyplatilo!

 

Román o chlapci, dívce a elektromagnetických vlnách

Začnu popis slovy, které vyjadřují to, čím román není –  tedy monotónní a chronologický.

Děj je nasekán na kousky, které jsou umístěny do krátkých kapitol. Celý príběh je tedy roztroušen po různých stránkách a kapitoly tak pro čtenáře představují svým způsobem puzzle. Když obvykle skládáme sadu puzzlí, vzejde z toho jeden obraz. Jak je to ale v tomto románu? Skládáme obrazy dva, nebo jeden, nebo dva, které se prolnou a bude z nich jeden? To ať si každý čtenář poskládá pro sebe…

V každém případě jde o paralalní příběhy.

Jeden příběh je o chlapci Wernerovi, sirotkovi vyrůstajícím v Německu. Druhý příběh je o slepé dívce, Marii, vyrůstající ve Francii. Mají ti dva něco společného kromě toho, že se jejich životy odehrávají v období druhé světové války?

 

S kapitolami si čtenář musí pohrát jako z puzzlemi. Kolik obrazů složí?

 

Důležitou roli v románu hrají frekvence. Myslím tím radiové frekvence spolu s anténami a přístroji, které Wernerovi a jeho mladší sestře Juttě dovolují poslouchat vyprávění. Odkud však toto vyprávění pochází, nemají ponětí.

Marie má zase zálibu ve zkoumání schránek mořských živočichů a v luštění hlavolamů, které pro ni vyrábí její otec. Také u sebe střeží vzácný kámen.

Obě postavy románu žijí ve stejné době, prožívají druhou světovou válku a opouští svůj domov. Osud je zažene až do francouzského přímořského města Saint-Malo.

 

První kapitoly

Pro představu, jakým způsobem je román napsaný, vkládám první čtyři kapitoly1. Jak už bylo zmíněno, jedná se vždy o relativně krátké úseky. Již od začátku lze strukturu románu vypozorovat. Kniha do sebe čtenáře ihned vtahuje, nenabízí žádné laskavé uvedení do děje. Nepotřebuje ho…

Lístky
Lístky
Bombardéry
Bombardéry
Dívka
Dívka
Dívka
Dívka
Chlapec
Chlapec
Chlapec
Chlapec
Chlapec
Chlapec

Obálka knihy

Pro úplnost vkládám ještě obálku knihy, zepředu i zezadu. Obzvláště zadní strana o knize mnohdy podává zajímavé informace:

Obálka
Obálka
Obálka
Obálka

 

Rozhovor s autorem

Na závěr článku ještě vkládám video, ve kterém je rozhovor s autorem knihy Anthonym Doerrem. Video je pochopitelně v angličtině, ale pro vás, čtenáře Mofajze, jsem pod něj vložila shrnutí některých replik moderátorky a autora. Kdyby byl zájem o delší překlad nebo shrnutí videa, zanechejte pod příspěvkem komentář nebo nám napiště!

 

Pokud jste knihu už četli, nezapomeňte nám dát vědět jak se vám líbila! Pokud jste ji nečetli, napište nám, jestli vás recenze přesvědčila. 🙂

 

 

Kromě níže uvedeného shrnutí některých z replik videa se dozvídáme například to, že autor na knize pracoval zhruba 10 let.

Volné shrnutí obsahu videa v čase 3:55 – 7:37:

  • Při jízdě vlakem do New Yorku Anthony Doerr slyšel muže, který si stěžoval na signál. V tento večer ho napadl název „All the Light We Cannot See“. Chtěl psát o elektromagnetických vlnách a všem tom neviditelném světle, které přenáší zprávy mezi lidmi. Prostě měl pocit, že jsme zapomněli, co je to za kouzelnou věc.
  • Později popisuje, že chtěl přimět čtenáře, aby si uvědomil, že slyšet hlas cizího člověka, třeba i někoho koho nikdy nepoznal, někoho, kdo je vzdálený třeba 2000 mil, je zázrak. Po dlouhou dobu naší historie toto nebylo možné, člověk musel vidět člověka, se kterým mluvil. Dnes je to ale něco, co považujeme za samozřejmost. „Dneska když moje žena a děti jdou do města, tak je v domě přílišné ticho a já  zapínám televizi, právě abych slyšel hlasy těchto cizích lidí,“ říká Anthony Doerr.
  • Moderátorka uvádí, že v případě knihy tyto hlasy hlasy cizinců byly přenášeny rádiem v době druhé světové války.  Jedna postava je německý kluk, který spravuje rádia, a druhá postava je francouzská dívka, která se učí, jak s rádiem zacházet. V tomto případě je elektromagnetismus ve formě rádia, které pro druhou světovou válku autor vnímá jako velmi důležité.
  • Autor uvádí, že když zvažoval různé strategie knihy, jediné, co věděl bylo, že chce psát o slepé dívce, která by jistému chlapci předčítala příběh srkze rádio. Myslel si, že by mohl být blízko, ale nevěděl přesně jaké by mohly být okolnosti jejich vztahu, nevěděl proč dívka byla slepá. Nevěděl o čem bude příběh. O rok později autor navštívil Francii a v ní pobřežní město Saint-Malo, nádherné, staré, obezděné město, ve kterém bývali piráti. Voda tam je tyrkysová, sněží tam. Popisuje to zkrátka jako úžásné místo, ve kterém si připadáte jako v pohádce. Později při procházce městem s francouzským editorem mu autor Anthony Doerr líčil jak ho fascinují především staré budovy. Načež mu editor odpověděl, že téměř všechny budovy byly ke konci druhé světové války, v roce 1944, americkými bombami zničeny. V první řadě byl autor uchvácen, že město mohlo být takto znovu vystavěno, že turista jako on to ani nepoznal, a druhá věc, která autora napadla bylo, že toto je místo, kam chce příběh zasadit. Zde měl být chlapec z příbehu jaksi chycen do pasti, aby potřeboval rádiový přenos jako záchranné lano. Jako dítě autor měl rád Julese Verna, a tak si říkal, co kdyby dívka předčítala některý z jeho románů, a tak se rozhodl pro Dvacet tisíc mil pod mořem.

 

Zdroj:
1 DOERR, Anthony. Jsou světla, která nevidíme. Přeložil Jakub KALINA. Brno: MOBA, 2015. ISBN 978-80-243-6760-6.

Další od stejného autora

Spisovatelské momentky: Šatnářka