POZOR

Učitelka vypráví – Nikolas

Učitelka vypráví – Nikolas

Potkali jsme se na autobusové zastávce vedle školy.

Paní učitelko, píšem zítra?

Neee, minule jsme přece psali čtvrtletku…

Uuuuf…

Úleva, co?:-) povídám se smíchem.

To teda…

Nikolasovi je patnáct, chodí do deváté třídy a za dva měsíce opustí tento ústav. Vybral si učební obor ve vedlejším městě. Nejdřív jsem si v duchu pomyslela, že je škoda, že nezkusil talentovky na uměleckou průmyslovku.

Má výtvarné nadání. Od první třídy chodí malovat do ZUŠky, má za sebou absolutorium. V pubertě ho zaujal hip-hop, je tedy nasnadě, že se záhy pustil do prvních graffiti pokusů. Párkrát ho při tom přistihla policie, o těch pokutách, které musela jeho máma platit, radši ani nemluvím. Tak alespoň vyzdobil zadní stranu školního dvora, kde je to povoleno. Škola ho nebaví, má potíže s matematikou a s dalšími předměty, každý rok málem propadá. Právě jeho učitel češtiny a výtvarné výchovy v jedné osoby mě vyvedl z omylu, že by měl Nikolas jít studovat na UMPRUM. S jeho znalostmi z většiny předmětů by se tam jen trápil, říká.

Nikolase zjevně moc nebaví ani angličtina a němčina, které učím. V hodině často neví, jak má pokračovat, a tak pro jistotu nedělá v tu chvíli „nic“. To pak na konci hodiny dostanu nějaký „graffiťácký“ obrázek, pečlivě vyvedený tužkou či fixem…Nikolas uniká ze školy do svého myšlenkového výtvarného světa. Snad se na něho ani nemůžu zlobit. Výslednou kresbu mi pak někdy věnuje. Ale nějaká německá a anglická slovíčka do něj přece jen také dostat musím, vždyť v druhém jmenovaném jazyce bude pokračovat i na učilišti. A základní školu musí předtím dokončit též, nemůže tedy propadnout ani z němčiny.

Tuhle jsem si v hodině všimla, že všechno jen pasivně opisuje od Lukáše, který sedí vedle něj. Takhle se ale nic nenaučí. Jdu za ním, zeptat se, co mu nejde. Učíme se vyjadřovat nyní už i vysoké číselné hodnoty, klidně v řádu miliónů.

„Niky, co nevíš?“

„Já nevím, co je to to ‚vier’…“

„Tak si napočítej od jedné…jak to je?“

„Eins, zwei, drei…a dál nevím…“

„No, a to je právě to vier…“

„Ahaaa, takže čtyři…“

„No… A co je to hundert, víš?“

„Stovka…“ Ta vysoká čísla si pamatuje – podle angličtiny.

„Vidíš, takže…“

„Čtyři sta…a tausend bude tisíc…čtyři sta tisíc…ale co je to sechs…“

Po kouskách to z něho páčím, ale na konci mi vítězoslavně oznámí, že tři ze zadaných čísel si přeložil sám a jen s jedním mu pomáhal Lukáš. Je mi jasné, že to do příště zase pustí z hlavy. Přesto jeho úsilí ocením.

„Mně je jasné, že tě němčina nebaví, že tě nebaví škola, že už se vidíš pryč…a já to i chápu, sama jsem nebyla jiná…mně to vlastně ani nevadí… Jediné, co se mi nelíbí, jak dáváš přímo v hodinách tyto svoje negativní pocity hodně otevřeně najevo a hlavně jakým způsobem, není to v té situaci vhodné, některé ty tvoje reakce…“ Nikolas je obvykle vražedně upřímný, ale svůj názor často vyjádří způsobem, který opravdu příliš vhodný není, v dané situaci už vůbec ne, a není příjemné ty vulgarismy poslouchat.

Pokrčí rameny.

„Pryč…no… Na jednu stranu jo…a na druhou stranu mi to tu bude i chybět…“

Přikyvuji.

„Někteří lidé a věci ti asi chybět nebudou, a jiné věci a jiní lidé ti zas chybět budou…“

„Budou mi chybět někteří učitelé,“ přizná najednou překvapivě. Věřím mu to. To, co říká, myslí obvykle přesně tak, jak to říká.

„Třeba vy mi chybět budete. Jedna z mála normálních učitelek…“

Nebudu skrývat, že mě to potěšilo.

„I když nemáš rád předmět, který učím?“

„Nooo…němčinu… Anglina mi tolik nevadí…“

„Tu budeš potřebovat i na tom učňáku…myslím, že není žádná škola, kde by ses cizí jazyk učit nemusel…“

„Nooo, to asi neee… Ale mně se víc líbí francouzština…“

No vida. Vzpomínám si něco o tom, že se Nikolas učí francouzsky s mámou, která tento jazyk dobře umí ze střední školy. Zhlédla se ve francouzské historii a kultuře, asi i proto její syn nosí toto jméno.

„Pořád v ní pokračuješ, jo?“

„Jo, máma se diví, že jsem se na to ještě nevybod,“ uchechtne se. „A paní učitelko, jak se řekne francouzsky…“

„Niky, víš, že já už si z francouzštiny skoro nic nepamatuju…“

Měla jsem ji dva roky nepovinně na gymnáziu. Ale opravdu nemám příliš dobrou slovní zásobu.

„Nevadí, já si to doma najdu… A výslovnost už mi celkem jde, máma mě strašila, jaký to bude brutus…“

Na zastávku přichází Nikolasova přítelkyně, spolužačka ze třídy. Jsou spolu nanejvýš tak čtrnáct dní, předtím jsem ho totiž vídala s jinou slečnou. Dělám, jako že tam nejsem, aby si nepřipadali hloupě.

„Dobrý den, pančelko…“

V příští chvíli mi přijíždí autobus.

Další od stejného autora

Učitelka vypráví – Vlakem, nebo na koze?

Více příběhů v naší rubrice Škola života Mám ráda svou třídu, kde učím němčinu. Všem …