POZOR

Seifertův zápas s andělem

Do čtenářského deníku nepatří jen prozaická díla, ale v povinné četbě jsou – byť menším rozsahem – zastoupeni i básníci. I když jejich sbírky bývají co do počtu stran nejkratšími položkami seznamu, studenti je nemají obzvlášť v lásce. Možná kvůli komplikovaným metaforickým obrazům, obtížnému porozumění nebo mechanickému biflování a odříkávání bez špetky interpretace, kterému jsme všichni byli vystaveni při drcení Máje. Ale pojďme se zkusit ponořit do krásné vázané řeči s mistrem z největších, naším jediným nositelem Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavem Seifertem. Protože, jak říká Jiří Suchý, trocha poezie nikoho nezabije!

Něco k autorovi

Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 na Žižkově, což není jen doplňková informace, ale údaj důležitý pro interpretaci řady jeho básní, protože se Žižkov, potažmo celá Praha, tematicky prolíná autorovou tvorbou – jako například v úvodním věnování ve sborníku Zápas s andělem:

IMG_20151005_182814 (2)

Seifert představuje typ básníka, která má poezii v sobě a nepotřeboval odborné vzdělání – nevystudoval žádnou vysokou školu a ani nedokončil gymnázium, a to kvůli příliš mnoha neomluveným hodinám. Jeho život i dílo bylo určováno komplikovaným vztahem s komunistickou mocí: v roce 1921 vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa, v roce 1929 byl však vyloučen pro podpis Manifestu sedmi. Již jako slavný a uznávaný básník obdařený titulem národní umělec vyzval po upálení Jana Palacha národ, aby Palachův čin nenásledovali. Později pak patřil k prvním signatářům Charty 77 a pro svou aktivitu v době normalizace odešel do ústraní. Nobelovu cenu obdržel roku 1984, ve Švédské akademii ji ale přebírala jeho dcera, neboť Seifert již bojoval se špatným zdravotním stavem a dva roky poté zemřel.

Dílo

Jaroslav Seifert je autorem řady básnických sbírek, které se často přetavily ve výbory uspořádané editory po jeho smrti. K nejvýznamnějším sbírkám patří úvodní Město v slzách (1921), které spadá do autorova prvního tvůrčího období spojeného s proletářskou poezií stejně jako s láskou k Praze. Seifertovy nejkrásnější verše můžeme hledat v jeho druhém tvůrčím období, které se vyznačuje příklonem k poetismu. Z básní ze sbírek Poštovní holub (1929) a Jablko z klína (1933) dýchá Seifertova láska k matce a k domovu, která je zároveň okořeněna směsicí nostalgie a tragiky. Postupně se tematická oblast Seifertovy tvorby stále rozšiřuje a vedle neustále přítomné lásce k vlasti a ženě se objevují i verše opěvující víno a vinařství stejně jako obrazy Mikoláše Alše či Josefa Lady. Pomyslnou tečkou za autorovou tvorbou tvoří poslední sbírka Býti básníkem (1983), ve které se Seifert rozloučil se světem s vědomím, že jeho život zasvěcený poezii měl smysl, protože dával lidem radost.

Zápas s andělem

Pokud se chcete pustit do Seiferta, doporučuji vybrat si výbor z jeho básní, protože právě tak si můžete udělat celkový obraz o díle tohoto plodného básníka. A pokud vás některá z básní zaujme, můžete se pak pustit do celé dané sbírky, ve které vyšla. Jedním takovým výborem je Zápas s andělem, který byl vydán roku 1981, tedy ještě za Seifertova života. Sbírka obsahuje průřez autorovou tvorbou v rozsahu více než padesáti let – první básně pochází ze sbírky Město v slzách (1921) a poslední z díla Deštník z Piccadilly (1979). Celkově 130 básní je řazeno chronologicky podle sbírek, ze kterých pochází.

Rozličnost sbírek s sebou přináší i rozdílná témata. Z toho důvodu je kniha rozdělena do čtyř oddílů, jednotlivé oddíly pak korespondují s autorovými tvůrčími obdobími. Toto uspořádání navrhl a zrealizoval editor, významný literární kritik Miloš Pohorský. Při čtení padnou do oka verše, které člověk zná – například „Svatební píseň“, kterou milovníci šansonů mají naposlouchanou v osobitém podání Hany Hegerové:

Seifertovy básně jsou rozličné, spojuje je ale autorova láska k vlasti a rodině. Zpravidla rýmované verše nejsou metaforicky obtížné a jsou tak v podstatě přístupné všem – stačí jen prolistovat a najít vhodnou báseň pro vhodné životní období. A kdybych měla vybrat jednu na závěr? Není nad klasiku:

Píseň

Bílým šátkem mává,

kdo se loučí,

každého dne se něco končí,

něco překrásného se končí.

 

Poštovní holub křídly o vzduch bije,

vraceje se domů;

s nadějí i bez naděje

věčně se vracíme domů.

 

Setři si slzy

a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

Informace o autorovi a díle volně podle www.wikipedia.cz a doslovu Miloše Pohorského.

Víte, kdo se v tomto roce zařadil po bok Jaroslava Seiferta do síně laureátů Nobelovy ceny za literaturu? Čtěte zde!

Nobelova cena za literaturu 2015

Další od stejného autora

Červnoví literární oslavenci

Nezahálíme ani v červnu a opět jsme pro Vás připravili oblíbený literární kvíz s červnovými oslavenci, kterých …

3 komentáře

  1. Dandy

    Tak to mě vzalo u srdce! Krásné verše a úžasná Hana Hegerová. Díky.

  2. cervasko

    Mockrát děkuji za další skvělý tip na čtení. Je to trochu nostalgické, ale k podzimu se Seifertovy básně krásně hodí. Hezký večer!

    • rsmofajz

      Přesně tak! A co teprve Seifertova podzimní klasika:

      V sychravém větru už to všechno zebe
      suchého listí plný kout.
      Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe
      přichystala ses odlétnou?

      …..

      Jen nestýskej si, vrátí se čas jara
      a s jarem míza do proutí.
      Do šedé mlhy padá země stará
      na malou chvilku usnouti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.