POZOR

Spisovatelské momentky: Vytmavení

Psát se dá o všem – o hurikánech, nekonečnosti vesmíru, hmyzu v pralese, nábytku – a stejně má člověk někdy vytmaveno. Ne, že by mu někdo vytmavil, myslím tím vytmaveno v kebuli. Neví, o čem by psal. Ale čtenář byl jistě tak laskav a poznal, že to není můj případ! Já vím moc dobře o čem Vám dneska napíšu. A sice o takové té záležitosti, o takovém tom víte čem, no, jak se tomu, o té skutečnosti, že tato známá věc, která se týká je jasné čeho, tento fakt, tato prekérka, toto vyústění; tento krok, tato situace, toto dění; tento bod, tato rarita, toto vytmavení; tento… Moment! Stop! Už zase to vytmavení? To vytmavení s popisovanou skutečností samozřejmě nesouvisí.

Pojďme se vrátit k záležité náležitosti, náležité záležitosti. A tou je… tma! Ano, je to tma, o čem jsem dneska chtěla psát. Co si pod tímto abstraktním útvarem jako „tma“ představujeme? Černou barvu? Může v ní být něco přimícháno? Byli jste vůbec někdy v absolutní tmě, do které by nepronikal ani čůrek světla, ani ten nejtenčí paprsek, který by panenkou mohl projít až k sítnici a tvořit na ní obraz? Kromě v různých domácích kamrlíkách, spižirnách a peřiňácích (a i tam aspoň proužeček světla často proniká) se s takovým místem můžeme setkat třeba v rámci projektů Světlušky, organizace pro nevidomé (např. projekt Neviditelná kavárna). Bylo nám tam řečeno, že se nám může zdát, že vidíme vlastní dlaň, když si ji dáme před obličej, ale že je to pouze iluze. Není možné, aby lidské oko v naprosté tmě, v naprosté absenci světla, něco vidělo. Přesto však tato iluze, že vidíme vlastní ruku, vzniká. Mozek si ji do té černoty dokresluje, protože ji tak dobře zná a i ve tmě má představu, kde je. Možná to ví dokonce přesně. Když zavřeme oči a pohybujeme končetinami, stále máme představu kde jsou, máváme pažemi a víme, jak jsou asi daleko od sebe. Někde jsem slyšela, že toto by také mohl být diskutovaný šestý smysl. Když ale zavřeme oči, neznamená to, že jsme ve tmě. Možná v tu chvíli nic nevidíme, ale světlo proniká skrz naše oční víčka. Proto jsou někdy zespoda taková do oranžova, když si se zavřenýma očima třeba sluníme obličej. A jak jinak než se zavřenýma očima bychom si ho měli slunit. Leda s brýlemi, ale to je jiné téma. Tento příspěvek začíná být příliš slunečný, na to, že je o tmě.

Tma jako taková zřejmě vůbec neexistuje. Myslím jako nějaká substance. Samozřejmě existuje pro nás pro lidi, je to koncept v naší hlavě, něco co jsme se naučili ze zkušenosti se světem. Tma pro nás něco znamená. Je to prostor, ve kterém není světlo. Tento princip je aplikovatelný i na ještě abstraktnější úrovni. Příkladem pro to je myšlenka svatého Augustina1, když označil zlo jako nedostatek či absenci dobra. Možná, že tak jako tma je tam, kde chybí světlo, zlo je tam, kde chybí dobro.

Zdroj: 1 http://www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/uceni-aurelia-augustina/teologie-sv_augustina—shrnuti.html

Další od stejného autora

Spisovatelské momentky: Šatnářka