POZOR

Ze života učitelky (1) – Chrčivá třída

Sérií těchto příspěvků nám přispívá dnes již důchodkyně Týna, svého času prvostupňová paní učitelka. Ráda zpětně vzpomíná na své celoživotní učitelování a s vámi se o něj v edici příspěvků „Ze života učitelky“ s nadšením podělí:

Chrčivá třída

V klidu sedím za katedrou, ve své vesnické dvojtřídce (pozn. pro mladší čtenáře: dvojtřídka- spojení dvou tříd; většinou se z kapacitních důvodů spojovala druhá se čtvtou, a první se třetí třídou), máme rok 1967. Ve třídě panuje obvyklý ruch, jehož zdrojem jsou převážně zadní lavice. Co si tam ti žáci zase špitají? Asi jim zadaná práce nestačí, nebo co… Šgrtthrrrr….. šššgghhhhrtttch… chrrrr, třídou se začal rozléhat ještě rušivější zvuk, který přehlušil i špitání. Mezi chrčením jsem slyšela náznaky melodie. Signál pro mě byl jasný – ředitelna má opět něco na srdci. Ředitelova slova brzy začnou pronikat do třídy reproduktorem, umístěným v rohu místnosti, a přípravou k tomuto procesu je jako vždycky chrčivá znělka.

„Pozor děti, zklidněte se, bude hlášení! Soudruh ředitel k vám bude mluvit!“ snažila jsem se získat pozornost třídy.

Ke špitání se přidalo chichotání. Kluci ze zadních lavic na mě hloupě civěli.

„Ale néé, nebojte, soudružko učitelko, to Ježura! Má tu s sebou rádio.“

Žáci ve třídě se rozesmáli. Že je ten kluk problémový, to samozřejmě vím, setkávám se s ním denně. Ale proč si proboha musí do školy nosit tranďák? Vstala jsem ze své beztak nepohodlné židle a vydala se napříč třídou. A skutečně – kdepak znělka – všichni kluci v okolí Ježury se přiblble usmívali a pozorovali ten zázrak techniky, ze kterého se šířily chrčivé zvuky, sem tam proložené náznakem tóniny. Ten přístroj zabíral místo na celé Ježurově lavici, ale že by tam leželo učení, to ne.

„Co to máš? Kde máš učení?“ dala jsem chlapcům najevo, že jejich nadšení nesdílím.

„Soudružko učitelko, to je tranzistorové rádio!“ odpověděl mi Ježura, celý šťastný, že mě může poučit.

„Já vim! A to učení? To máš kde?“

„No dyť to už se mi tam s tim nevešlo… Myslim do aktovky, že už by se mi s tim rádiem nevešlo!“

 

Tak to vidíte… Děti si nosívali techniku do školy i kdysi. Jen v té míře je trochu rozdíl. Tenkrát to byl jeden tranďák z recese, zatímco dneska je to 30 mobilů z progrese.

Další od stejného autora

Podzim jako z pohádky: Saské Švýcarsko

Letos jsem měla možnost navštívit přírodní skvost, oblast Saského Švýcarska, a s tímto zážitkem se …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.